Vždycky jsem si přála děti a chtěla jsem mít také velikou rodinu. Jenomže když jsem si potom našla partnera, který mi po dvou letech vážného vztahu řekl, že by se děti nepřál, nebo maximálně bych chtěl jedno, tak jsem z toho byla opravdu hodně zklamaná. Vůbec tohle nechápu, protože celou dobu, co jsme spolu byli a žili v jedné domácnosti, tak jsem mu říkala, že bych si přála opravdu velikou rodinu. Partner se vždycky jenom smál, ale nic neřekl. Možná, že kdybych řekla, že bych chtěla bych hodně dětí, jestli i on by chtěl hodně dětí, tak by to bylo venku. Asi by to bylo jednodušší.
Jenomže jsem asi byla hloupá nebo hodně zamilovaná, že jsem se ho nezeptala, jestli bych chtěl mít se mnou velkou rodinu, jestli bych chtěl také více dětí, opravdu hodně mě to mrzelo. Takže potom, když jsme se půl roku hádali kvůli dětem a kvůli velké rodině, tak jsme se nakonec rozešli. Sice mi to opravdu hodně bolelo a dva měsíce jsem se trápila, ale co jsem měla dělat, musela jsem se z toho nějak dostat. Po několika letech jsem potom našla partnera, který také toužil po veliké rodině. Můj nový partner chtěl také mít velikou rodinu a chtěl mít alespoň dvě nebo tři děti.
Sice to není tak, jak jsem si přála, protože jsem chtěla mít více dětí, ale řekla jsem si, že je lepší takhle než nic. A vždy, když jsem tohle řekla doma v rodině, že bych chtěla mít hodně dětí, tak se každý ťukal na čelo prý dnešní doba je taková hodně drahá, taková divná a nevyzpytatelná, že asi mi hodně dává. Jenomže mě tohle nezajímá. Já chci mít velikou rodinu, jsem také z 5 sourozenců a myslím si, že tohle vám asi v krvi. Někdo jednoduše chce mít hodně dětí a nikdo nechce žádné. Nebo někomu stačí jenom jedno jediné dítě. Já bohužel patřím k těm lidem, kteří chtějí mít velikou rodinu. Ne tedy bohužel mě, ale bohužel k ostatním, protože nikdo v mém okolí nedokáže pochopit, že chci hodně dětí.